Rozhovor s paní Jiřinou Kubrtovou

Čtyři páry bílejch koní, Chaloupky pod horami, Ta naše písnička česká... Kdo by ty písničky neznal. Kdekdo z vás si některou z nich někdy zazpíval nebo alespoň pro sebe zabroukal. Zpívat je může prakticky každý a ani zahrát je není při elementární znalosti hry na hudební nástroj těžké. Podstatně těžší je - nemáme-li to v krvi - vtisknout jim osobitost svérázné interpretace.
Nedávno se v redakci OT objevila profesionálně nahraná kazeta s řádným obalem opatřeným fotografií šedovlasé, spíš statnější paní s harmonikou – heligonkou. Název alba byl prostý - Písničky pro radost a jméno interpreta Jiřina Kubrtová. To by samo o sobě pro naše noviny nebyla zas až taková pecka. Zpozorněli jsme, když jsme se v přiloženém dopisu vydavatelské firmy SNAKE RECORDS dočetli, že paní Kubrtová je z Olešnice v Orlických horách. Když jsme pak kazetu vložili do magnetofonu, vysypala se na nás zvuková lavina radosti z muziky, nadhledu a energie s ohledem na věk heligonkářky neuvěřitelná. V tu chvíli nám nebylo nic divého na tom, že paní Kubrtová, jak jsme z dopisu firmy vyrozuměli, vyhrává na stará kolena ceny diváka na jednom heligonkářském setkání za druhým. Album, které máme v ruce, je její v pořadí druhé a vyšlo i na CD. Za uznalého mručení jsme na místě rozhodli neváhat a za dlouhá léta utajovanou hvězdou heligonkářského nebe se vypravit. Do Olešnice jsme bez odkladu zatelefonovali a paní Kubrtová nás ujistila - ano, přijeďte, budu čekat.
Jednu květnovou středu zastavujeme u maličké roubené chaloupky nedaleko za olešnickým náměstím a dlouho netápeme. Pošťák na kole nám za jízdy potvrzuje, že jsme tady správně. Pětasedmdesátiletá Jiřina Kubrtová nás vítá a nabízí kávu. Jsme oba dost zvědaví, paní je ochotná vyprávět, a tak po několika formalitkách přecházíme rychle k první otázce.

Jak jste se vlastně k muzicírování dostala?
Jednou, to mi bylo 11 let, jsme se sestrou dostaly spálu. Tehdy jsme musely být izolovány od ostatních čtyř sourozenců na šest neděl v jednom malém pokojíčku, než se vyloupeme z kůže - tenkrát se to jinak neléčilo. Mohla k nám chodit jenom maminka. Měli jsme na půdě starou heligonku, byla dlouhá chvíle, a tak jsem si řekla, že se na ni naučím hrát. Nejdřív jsem hledala jednou rukou melodie a pak k ní teprve přidávala basy. Sestra, která tam se mnou po celou dobu byla, si dávala do uší vatu, aby ty moje pokusy vydržela.

Vy jste tedy neměla žádného učitele?
Ne, úplně všechno jsem se naučila sama a dělám to tak dodnes. Neznám ani noty. Vždycky musím melodii písničky dostat do sluchu, zapamatovat si ji a pak ji vymáknout na harmonice. Nové písničky se učím z magnetofonu, který jsem si kvůli tomu koupila.

Jste z muzikantské rodiny?
Hudební sluch jsme měli všichni. Dobře jsme zpívali a když mně bylo 14, měli jsme doma kapelu. Bratr hrál na housle, já na heligonku a sestra tloukla buben.

Tu starou heligonku ještě máte?
Kdepak. Jednou, bylo to na nějakém maškarním bále, se o ní tahali, až ji roztrhli. Když jsem byla za války totálně nasazena na práce v Německu, koupila jsem si tam v roce 1941 černou hohnerku, kterou mám dodnes. Později mi koupil bratranec ve Vídni červenou - taky hohnerku - se kterou jsem na té fotce. Tu mám už 14 let. Hohnerky mám ráda. Na českých Hlaváčkových heligonkách se mi líbí basy, jinak jsou to ale strašně těžké harmoniky. To už není na mý ruce.

Kdy jste vlastně vystupo valá poprvé veřejně?
To mi bylo dvanáct. Do Olešnice tenkrát přijel takový malý cirkus a měli koníka, který a uměl šlapat v rytmu valčíku. Neměli muzikanta, tak jsem valčíky hrála já.

Hrávala jste i na tancovačkách?
S tím jsem začala vlastně až v roce 1976. To jsem pracovala jako pomocná kuchařka v rekreačním středisku ministerstva vnitra ve Rzech. Jednou tam měli večírek, tak jsme dali dohromady kapelu se zaměstnanci. Účetní hrál na housle, údržbář tloukl buben, pomocná kuchařka - tedy já - na heligonku a přizvali jsme jednoho důchodce na saxofon. No, a pak jsme takhle hráli na všelijakých sešlostech, schůzích, svatbách...

Víme o vás, že se s úspěchem zúčastňujete různých heligonkářských setkání. Kdy jste se na takovou akcií vydala poprvé a kam?
V roce 1986 do Hořovic. To je město blízko Plzně, kde se vyrábějí heligonky. Jeden člověk se o mně zmínil v Týništi panu Kopeckému, který už na taková setkání jezdil. A ten mně nabídl, abych tam s ním jela. Dopadlo to tak, že panu Kopeckému se cestou stalo něco s autem, tak jsem do Hořovic musela dojet sama vlakem. Vůbec jsem tehdy nevěděla, jak to na takových setkáních chodí, byly jsme tam snad jen tři ženské. Nakonec to dopadlo dobře. Dokonce jsem tam navázala přátelství, které trvá dodnes. Dvě paní mě po skončení akce pozvaly do Zaječova, to je vesnice u Hořovic, a tam jsme to v hospodě teprve pořádně rozjely. Od té doby u těch lidí spím pokaždé když do Hořovic jedu.

Kolikrát jste v Hořovicích byla?
Jedenáctkrát. V poslední době si musí všichni účastníci platit skoro všechny výdaje s tím spojené, ale jezdím tam ráda. Mám to jako dovolenou.

Jezdíte ale i na jiné soutěže a přehlídky...
Podobná setkání jsou v Dolních Kralovicích, v Řetové u České Třebové, Rožnově pod Radhoštěm a v Kostelci nad Orlicí - tam to však není heligonkářské setkání, ale harmonikářské. Ted' v červnu jsem pozvaná do Podlesí u Brandýsa.

Je o hořovická setkání zájem? Kolik heligonkářů se tam zpravidla sjede?
Jednou to bylo kolem 140. Jinak je nás tam vždycky tak 40 až 70. Jezdí tam i Němci, pokaždé ti samí.

Jak jste se vlastně dostala k nahrávání pro Snake Records?
V Řetové mě viděl pracovník té firmy a zanedlouho, bylo to předloni v listopadu, jsem natáčela tady v Olešnici v hasičárně první album "Měsíček na nebi svítí". Nastavěli kolem mě asi deset mikrofonů, zahrála jsem, zazpívala a za chvíli to bylo hotové. To druhé jsem nahrávala letos v březnu v Praze ve studiu. Ráno mě tam odvezli a večer jsem byla zpátky.

Před odjezdem si prohlížíme pěknou řádku cen a suvenýrů, které si paní Kubrtová ze všech heligonkářských akcí přivezla, výstřižky z novin a časopisů, ve kterých se olešnické heligonkářce píše, a vedle vší té slávy nám čilá paní Kubrtová ukazuje poslední z řady plodů svého dalšího dlouholetého koníčka - téměř dopletený pár vlněných prstových rukavic. „Když přijedu na nějaké heligonkářské setkání a u někoho spím, vím, že peníze za nocleh by si nikde nevzali. Tak jim dám vždycky aspoň rukavice a svoji kazetu.“


S Jiřinou Kubrtovou si povídali Josef Bahník a Slávek Klecandr. Fotografie pochází z propagačních materiálů vydavatelství Snake Records.