Josef Utz se narodil 29.9.1896 v Horní Olešnici, jeho rodiče Jan a Arnoštka zde vlastnili nevelkou, zhruba pětihektarovou usedlost. Josef patřil mezi nejstarší ze sedmi sourozenců. Měl pět sester a bratra: Františku, Annu, Jana, Frídu, Marii a Týnu.
Dětství prožil asi podobně jako většina jeho vrstevníků. V roce 1902 začal navštěvovat olešnickou obecnou školu. Po osmi letech povinné školní docházky ovlivnila jeho další život velká náhoda: v sousedství Utzových stál starodávný mlýn. V roce 1910 bylo vodní dílo přebudováno na elektrárnu. Pro mladého Josefa byly nové stroje a zařízení vyrábějící tajemnou sílu obrovským magnetem. Záhy také zjistil, že se elektrický proud dá využít i na jiné účely než na svícení. Neváhal a již před první světovou válkou si nechal v rodičovském domě instalovat dva tkalcovské stavy poháněné elektrickými motory. Vždyť ještě nedosáhl zletilosti a už pracoval na nejmodernějším zařízení v širokém okolí. Brzy přišla válka, která tkalcovskému řemeslu vůbec nepřála a většinu tkalcoven umlčela. Jak válku přežil Josef Utz? Nemáme z tohoto období zatím žádné zprávy, ale pravděpodobně byl povolán k vojsku. Další zpráva pochází z poloviny 20. let. Josef tehdy opravil malou tkalcovničku v Horní Olešnici se čtyřmi stavy poháněnými přímo vodou. Působil zde až do roku 1933 a během této doby se také oženil. Manželka Marie rozená Matějová pocházela z nedalekého Polomu.
Konec slibného rozvoje drobných tkalcoven ukončila světová hospodářská krize. V této době si manželé Utzovi koupili budovu, kde si zřídili byt a tkalcovnu s osmi stavy. Ale ani v nové budově se tkalcování příliš nedařilo a doléhala na ně hospodářská krize.
Někdy v této neveselé době zřejmě začal Josef Utz spřádat plány na sestavení velkého mechanického betlému. Je možné, že v této práci hledal nějaký únik od smutné reality - tkalcování příliš nevynášelo a jeho manželství stále zůstávalo bezdětné. O inspiraci v té době nebyla nouze. Dosti velký, a zřejmě mechanický betlém měli v olešnickém mlýně u Černých již v době Utzova dětství.
Svůj beltém začal hotovit v prvním patře svého domu. Místnost byla vybavena transmisí - Utz tedy neměl problémy s pohonem betlému a se zkouškami celého mechanismu. Ke stavbě přistupoval s rozvahou a veškeré své nápady nosil v hlavě, tudíž se nedochovala žádná dokumentace. Poměrně primitivními prvky dokázal mistrně prostorový přenos rotačního posuvného i kyvného pohybu do jemných a citlivě řešených viditelných částí betlému. Místem příliš nešetřil, půdorys této konstrukce činil zhruba pět krát dva metry. Poblíž zadního trámu běží po celé délce betlému jeho základní pohonná součást - kovová transmisní hřídel zakončená dřevěnou řemenicí. Tento princip Utz "opsal" z obvyklého uspořádání tehdejších výrobních prostorů a zřejmě i použil díly tovární výroby určené pro tkalcovské či jiné výrobní stroje. Výsledkem je neobvykle robustní část s mohutnými železnými šnekovými převody a kuličkovými ložisky působícími v betlému trochu neobvykle. Transmise pohání prostřednictvím hřídelí a dalších dřevěných řemenic dva horizontálně se otáčející kožené řemeny s nanýtovanými kovovými trny. Jde o pohon "daráků", postav kráčejících k ústřednímu prostoru betlému, které Utz pojal natolik specifickým způsobem, že je lze považovat za nejtypičtější rys jeho práce. Utz chtěl "trumfnout" konkurenci a rozhodl se, že jeho daráci budou skutečně kráčet. Nepojedou strnule na páse, jako bylo obvyklé u jiných tvůrců, jeho postavy budou hýbat hlavou, rukama i nohama, dokonce se v některých případech budou i vzájemně přibližovat či vzdalovat. Prostě vytvoří dokonalou iluzi průvodu přicházejícího oslavovat narození Ježíška.
Aby se figury mohly pohybovat, je každá umístěna na samostatném čtyřkolovém vozíku s jednou nápravou ve tvaru dvojdílné klikové hřídele. Pákový mechanismus převádí otáčení hřídele při pohybu vozíku vpřed na kyvný pohyb nohou postavy. Není to nijak snadné a nejjednodušší "darák" nemá méně než třicet součástí. U nejsložitějších dochovaných uskupení je počet dílů asi dvojnásobný. Sta a sta součástí a dílků musel Utz zhotovit jenom pro tento průvod. Bohužel jsou mnohé zajímavé a atraktivní části souboru dnes ztraceny. Pomalu se dostáváme k ústřední části betlému, k jeho jesličkám. Utz je pojal velkoryse, bez bázně se pustil do řešení tohoto mechanického oříšku, korunovaného asi nejkvalitnějším řezbářským provedením postav. Tradiční scéna se svatou rodinou, domácími zvířaty v pozadí a třemi pastýři vítajícími novorozeně je oživena více než desítkou pohyblivých dílů jednotlivých figur. Navíc se autorovi podařilo vložit do této konstrukce malou lahůdku - mechanismus gramofonu se dvěma talíři a přenoskou, která střídavě přehrávala první a druhou desku. Tady Utz asi dosáhl vrcholu svého umu a konstrukční odvahy, došel k místu, kterým dal zřetelně najevo své schopnosti. Možná by dokázal víc, ale nebylo mu souzeno, aby celé dílo dokončil. Zcela náhle, uprostřed práce se stal obětí tragické nehody. V osudovou sobotu v listopadu 1944 cosi potřeboval uříznout na cirkulárce, snad nějaký další díl kulis k beltému. Řezaný špalek se však vymrštil, zasáhl jej do hlavy a na následky zranění zemřel. Betlém zůstal rozpracovaný tak, jak jej Utz opustil. Funkční jesličky a dva proudy daráků s exoticky vyhlížejícími kulisami ještě několik let těšily oči mnohých zvaných i nezvaných příchozích. Bohužel zcela pustá zůstala horní etáž betlému a bez pohybu setrvávala i stupňovitá krajina připravovaná pro zasazení mnoha drobných statických a pohyblivých figur. Hrob na olešnickém hřbitově, ve kterém spočinuly ostatky Josefa Utze, ještě dýchal čerstvou hlínou, když nadešla doba, která změnila takřka vše, co se změnit dalo. Květnový konec války v sudetských obcích radikálně změnil dosavadní běh života.
Betlém se stal národním majetkem spolu s tkalcovnou a se vším, co se v ní nacházelo. Majetek byl přidělen národnímu správci. Marie Utzová nadále bydlela v domě se svou matkou. Po smrti své matky v roce 1951 se u Marie začala projevovat její dlouho potlačovaná duševní nemoc. Marie Utzová zemřela v březnu roku 1953, když předtím odkázala majetek své pražské sestře Růženě Vlčkové.
Olešnická tkalcovna s betlémem osiřela a stala se, tak jako desítky podobných opuštěných stavení ve vesnici, předmětem zájmu nevítaných návštěvníků. Paní Vlčková někdy v té době vyhledala Klarovy, své známé, kteří jako jedni z mála starousedlíků zůstali v Olešnici a požádala je o úschovu betlému. Tak se rozebraný betlém dostal na půdu a paní Vlčková hledala způsob, jak s ním naložit. Na podzim roku 1967 byl převezen do rychnovského Okresního muzea. V depozitáři muzea přečkal bezmála třicet let. Jeho cesta k návratu začala až po roce 1990, kdy se spojeným úsilím rodiny Vlčkovy, olešnické kronikářky paní Lemfeldové, ředitelky rychnovského muzea paní Mgr. Ivany Krejčí a pracovníků muzea vrátil zpět do místa, kde byl vytvořen.
Znovu sestavený a provozuschopný Utzův betlém byl zpřístupněn veřejnosti v prostorách radnice 30. dubna 2000 k příležitosti olešnického majálesu.
V letech 2014 až 2016 byl betlém odborně restaurován panem Kamilem Andresem z Třebechovic, byla vytvořena dokumentace pro další restaurátory a natočen dokument o mechanice betlému.
Návštěvnost:
ONLINE:1
DNES:319
TÝDEN:764
CELKEM:1305530
Lepší Vánoce třeskuté než tekuté.
Když v prosinci hrom ještě hučí, rok příští stále vítr fučí.
Svátek má Julie
Státní svátky a významné dny na dnešek: