29.12.2014

Je prosincový sobotní večer – závěr roku 2014. Naše delegace sedí v restauraci v Novém Hrádku a pozorně poslouchá výroční zprávy místního SDH. V samém závěru schůze dostává slovo i zástupce HZS z Náchoda. Ke konci svého hodnocení s úsměvem na rtech lituje příslušníky JSDH a přeje jim víc ostrých výjezdů než v uplynulém období. Přestože, jak sám říká, každý takový výjezd zpravidla znamená neštěstí někoho jiného.

Druhý den nato se uvidíme znovu….., ale to ještě nikdo nic netuší….

Je 29. prosince 2014 21:21 hodin kdy se u nás v Olešnici v Orlických horách rozeznívá siréna. Operační důstojník z Hradce Králové vysílá naší jednotku do Nového Hrádku, místní části Mikulášův kopec, k hořícímu domu. Cestou, v kopci známém jako Burkeťák naše Terrno předjíždí auto bohdašínských kolegů, jejich T 148 přece jen už má nějaký křížek na kapotě a vlastně i pod kapotou už něco chybí. To se za chvíli ukáže jako rozhodující skutečnost pro další průběh zásahu. O několik set metrů dál už stojí regulovčíci, uhýbáme vlevo, několik desítek metrů z prudkého klesání, pak vpravo a opět zatáčky. Velice úzká, křovinami zarostlá cesta. Ke konci už zastavujeme, vidíme auto novohrádovských, od kterého přibíhá strojník. Ze svého auta už k požářišti spotřebovali veškeré hadice. Rychle dvě béčka od naší Tatry, naše jednotka se vyzbrojuje dýchacími přístroji, hadicemi a bourací sekerou. Světlušky na přilbách přítomných ukazují kudy vánoční tmou k místu zásahu. Z dřevěné budovy vychází velice silný a hustý kouř, neklamné znamení silně rozvinutého požáru. Zatím ve fázi nedokonalého hoření. Pokud se k těm místům dostane čerstvý vzduch, budeme mít problém. S kolegou navlékáme masky, bereme céčko a vydáváme se na průzkum. Tak tohle jsem v žádném polygonu nezažil. Veliký, téměř nesnesitelný žár, rukavici před maskou není vidět, v cestě leží veliké množství neidifikovatelných předmětů. Někde na konci proti vchodu jsou podle majitele dvě lahve s Propan-Butanem. Voda z proudnice mění veliký žár v nesnesitelné množství páry, po nějakých sedmi až deseti minutách musíme ven. Ale ouha. Nevíme kudy. Stále do něčeho narážíme. Ohýbám se, šmátrám po zemi kde je hadice co ukáže směr. Daří se. Vylézáme černí a vyuzení jako čerti, naše Gallety už později nikdy nedomyjeme. Špatně pochodí i zorníky našich masek, které už není možné použít. Mezi tím se řízení zásahu ujímá velitel stanice HZS z Dobrušky. My ještě netušíme, že za námi jedoucí stoosmačtyřicítka nezvládla to prudké klesání, prorazila plot a zablokovala další provoz hasičské techniky. Je potřeba vytvořit pro dopravu vody 350 metrů dlouhé dopravní vedení. Mrzne, -23°C. Velitel zásahu nechává přinést žebříky, motorové pily a rozbrušovačku, vyřezáváme do střešního pláště dvě velké díry k odvětrání budovy. Poté se žebříky přesouvají ke štítům domu, bourací sekerou se snažíme dostat se dovnitř. Zjišťujeme, že prostory půdy jsou za desetiletí zarovnána vším možným. Svazky časopisu Vlasta, Mladý svět a Svět motorů, pilky, prkénka, lyže, šicí stroje a kdovíco dál. Už jsou instalovány elektrocentrály, chalupa je osvětlená, už je vidět i uvnitř. Abychom požár definitivně uhasili, musí všechno ven. Dorazily posily, dýchací přístroj je stále nutný, ale už je poměrně klid. Rutinně si podáváme půdní sbírku, ráno jí bude hromada až po ty štíty. Průběžně je všechno skrápěno vodou, díky mrazu začíná být stráň okolo chalupy pěkně kluzká a naše obleky neúměrně rychle tvrdnou. Ve tři ráno je hotovo. Až se rozední, bude to tu vypadat asi jako před víc jak třistašedesáti lety, kdy tudy za třicetileté války prošla Švédská vojska. Dům je poškozený, ale stojí. Okolo něho příšerný nepořádek. Balíme hadice, prodlužovačky, světla a centrály. Inventarizujeme materiál, který prošel rukama několika jednotek. Návrat je bezproblémový. Doma svlékáme Firemany, jejich praní a sušení bude trvat celé tři následující dny, za dva obleky budeme muset najít náhradu. Očistit boty od hrubých nečistot, ale až potom, co bude cisterna připravena k dalšímu výjezdu. Ze zbrojnice odcházíme v okamžiku, kdy bych obyčejně vstával do práce, ale dnes mám dovolenou. Dopoledne asi prospím.

Je sobota v lednu 2015. Na naši Výroční valnou hromadu přijíždí delegát z SDH Nový Hrádek. Za naprostého ticha vyzdvihuje naše vztahy a spolupráci, dochází až ke společnému zásahu. Tiše vypráví, jak se v momentě naprosté beznaděje, bezmoci a zoufalství jako zázrakem, objevila světla našeho zásahového auta. Jeho syn, kterého jsme při příjezdu k zásahu viděli jako prvního, mu v ten moment řekl: táto, je tu Olešnice. Jsme z toho venku. Slzu bylo v té chvíli vidět nejen v oku našeho hosta.

Josef Klouček, velitel JSDH Olešnice v O. h.