Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Kalendář

Anketa

Jak se vám líbí nové webové stránky?

Celkem hlasů:
177
Hlasování začalo:
13. 3. 2015
Hlasování končí:
neomezeno

Hlasujte kliknutím na jednu z možností

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 6
DNES: 132
TÝDEN: 1674
CELKEM: 164279

Facebook

facebook

Mobilní verze

mobilní verze webu

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Živá příroda

Příroda je největším bohatstvím Olešnice, kterou obklopuje krásná krajina Orlických hor, které ji ze všech stran ochraňují svými oblými kopci, pokrytými pláštěm temných lesů, jež navazují na pastviny a louky, které se rozbíhají do zelených údolí, jimiž protéká potok Olešenka se svými přítoky. Malebný obraz této harmonické přírody doplňují ještě chalupy a stavení, rozseté po svazích i v údolí podél potoka.

Celý dnešní masiv Orlických hor dosahuje nejvyššího vrcholu Velkou Deštnou (1115 m). Rozkládá se v délce asi půl sta kilometrů. Tvoří horský celek, jehož jednotlivé hřebeny na sebe navazují. Jeho geologické základy vznikaly před více jak 700 miliony let a tvořily je krystalické břidlice, zvláště pak ruly a svory, do nichž pronikly žula a gabro. Před 200 miliony let zde byly velehory, před 100 miliony let byly obnaženy až na samotné základy, jejich plošina byla dokonce zaplavena mořem. Na konci třetihor, tj. asi před 1 milionem let, vznikly dvě výrazné souběžné kry, táhnoucí se od severozápadu k jihovýchodu, sklánějící se do Čech a do údolí Divoké Orlice. Tektonické třetihorní pohyby představují konečnou fázi utváření rázu naší krajiny. Půda je tu především mezotropní hnědozemě a horské humusové podzoly. Vlhkost půdy i ovzduší příznivě ovlivnily vegetaci, takže celý kraj byl zahrnut do Chráněné krajinné oblasti Orlických hor. Vzhledem ke své nadmořské výšce 650 m n.m. v průměru, má Olešnice mnohem drsnější podnebí, než má nížina. Zima začíná o tři týdny dříve, jaro přichází o tři týdny později. U nás často ještě leží sníh, zatímco v nížině lidé již pracuji na zahrádkách. Ne darmo si naše hory zasloužily dřívější název "Hory studené". "Devět měsíců je tu zima a tři měsíce chladno", napsal spisovatel Jan Neruda, když pobýval v nedalekých lázních Rezek. Avšak údolí potoka Olešenky, pramenícího ze studánky pod Vrchmezím a přejímajícího z levé strany přítoky z údolí Bělidlo a Ruské údolí, je v závětří okolních vrchů. Chrání ho Panský vrch (776 m), Vrchmezí (1084 m), Ostružník (974 m) s Kozími hřbety a Kostelní vrch (642 m). Výjimkou je východní bouřlivý vítr, říkáme mu "Polák" nebo "Bergwind", který přináší špatné počasí, v zimě sněhové závěje. Průměrné srážky v roce jsou 900 mm, průměrné roční teploty bývají 6°C.

Je tu všude krásně, každé roční období je kouzelné. Samozřejmě, že nejkrásněji je na jaře, kdy se louky začínají zelenat a postupně hýřit barvami svých květů. Nejprve, než sněhy roztají, nedočkavě rozkvétají a voní snítky lýkovce obecného. S ním spěchají za sluncem kalíšky bledulí jarních, jež pak v bohatých porostech pokrývají zejména vlhké travnaté plochy - jsou to doslova „bledulová údolí'', Po těchto prvních poslech jara se rozvíjí další a další květy a podle nich se louky barví do žluta, pak do běla, do růžova, modra, atd. To rozkvétají prvosenky jarní, sasanky bílé, rdesno hadí kořen, úpolín evropský, rožec polní, hvozdík kartouzek, smolnička obecná, kopretina bílá, kohoutek luční, pryskyřník prudký, při potoce oranžově svítí blatouchy bahenní a modrají se poměnky, na sušších mezích voní mateřídouška vedle protěže dvoudomé a hvězdic pupavy bílé či větší společenstva třezalky tečkované, vratiče obecného a vrbovky úzkolisté, náprsníků a mnoha dalších druhů. Zvlášt' vzácné jsou vstavače širolisté, lilie zlatohlavé a cibulkonosné, horeček český, prha arnika, kýchavice bílá, vemeník dvoulistý, chrpa parukářka a jiné. Lesy, u nás převážně jehličnaté (výjimku tvoří mohutné buky v údoli Kutl), jsou plné porostů borůvčí, maliní i ostružin na okrajích. Současná zvířena je výsledkem dlouhodobého vývoje, do něhož zasáhl člověk. Stavy jelení, srnčí a černé zvěře se přemnožily a musí být uměle regulovány (poslední medvěd byl uloven v roce 1580, poslední vlk ještě ve století 18. a 19.). Lišky hodně přetahují ze sousedního Polska, jsou však nebezpečné přenášením nákazy vzteklinou. Zajíce a bažanta je vidět poskrovnu, spíše drobné hlodavce, kunu, lasičku, tchoře. Z plazů je nejrozšířenější slepýš obecný, také na výsluních zahlédneme zmiji obecnou či ještěrku živorodou. Remízky, bohatě porostlé meze, zarostlé břehy potoků, jsou ochranou velkého množství ptáků, kteří tu hnízdí. Kromě běžných druhů pěvců zaslechneme nejčastěji holuba doupňáka, hrdličku divokou, sojku lesní, straku obecnou, ořešáka kropenatého, jestřába lesního, krahujce. V potoce můžeme pozorovat pstruhy - dříve se Olešenka nazývala řekou pstruhovou.

V původních lesích byl hlavní dřevinou buk, dále jedle, smrk a ostatní listnáče. Na sklonku 16. a 17. století však manufaktury spotřebovaly značné množství dřeva a do 18. století se stav původních lesů natolik zhoršit, že bylo nutné přikročit k umělé obnově. Tyto zásahy prohloubily změny druhové skladby lesa. Dnes je hlavní dřevinou v Orlických horách smrk (86 %), pak buk (4,6 %), olše (2,2 %), jedle (2,1 %) a bříza (1,6 %). Zbytek představují borovice, modřín, jeřáb, javor, jasan, jilm, lípa, habr a dub. Lesy na hřebenech jsou vyjmuty z kategorie lesů hospodářských a jsou zařazeny do lesů zvláštního určení, tj. cílem je zachování lesů bez ohledu na přímý hospodářský užitek.

Zpracovala Jaroslava Lemfeldová, 1992


Jedním z mnoha pěkných koutů a přírodovědecky zajímavých oblastí v Orlických horách je okolí Olešnice. Svědčí o tom i skutečnost, že toto území bylo ještě zahrnuto do Chráněné krajinné oblasti Orlické hory. Hranice tohoto chráněného komplexu probíhá v těsném západním sousedství Olešnice. Po geomorfologické stránce je tato oblast charakterizována tím, že zde končí souvislý hřbet Orlických hor táhnoucí se od jihovýchodu pátým nejvyšším vrcholem Orlických hor - Vrchmezím (1084 m n. m.). Tento vrchol je jen o 31 m nižší než nejvýše položená kóta Orlických hor - Velká Deštná (1115 m n. m.). Z Vrchmezí spadá reliéf poměrně příkře západním směrem a okolí Olešnice má již průměrné nadmořské výšky okolo 650 m. Tomuto reliéfu odpovídá i charakter vodní sítě. Celé okolí Olešnice kromě malého území na sever od ní, které je odvodňováno do Polska, tvoří pramennou oblast říčky Olešenky. V uvedené oblasti je i mnoho zajímavostí botanického rázu. Byly zde zřízeny dvě státní přírodní rezervace, přičemž podnětem k jejich vyhlášení byla snaha uchovat pokud možno původní druhové složení lesa. Jedná se o přírodní rezervaci „Pod Vrchmezím", která byla vyhlášena v roce 1960 na rozloze 16 ha. Je to stará smíšená bučina a jedlobučina s jeřábem a smrkem. O něco jižněji na jihozápadním svahu Sedloňovského vrchu se rozkládá přírodní rezervace stejného názvu. Byla vyhlášena v roce 1954 a rozkládá se na 84,5 ha, přičemž úplná rezervace se rozkládá na ploše 15,2 ha. Je to v podstatě smíšená jedlobučina se smrkem, klenem a jeřábem s pralesovitým charakterem. Druhové složení zvířeny zde vcelku odpovídá středním a vyšším nadmořským výškám a ostrůvkovitému až souvislému zalesnění. Z obojživelníků je zde např. hojný skokan hnědý, ropucha obecná a čolek horský, méně již čolek obecný a velký, z plazů je možno často spatřit ještěrku živorodou a v některých letech velmi hojnou zmiji obecnou. Ze vzácnějších drobných savců lze uvést např. rejska horského. Přírodní podmínky okolí Olešnice jsou jako stvořené pro toulky malebnou přírodou a poklidnou rekreaci. Doufejme jen, že takovéto oázy klidu a nerušené přírody budou u nás v co největší míře zachovány.

Z publikace Orlické hory – Podorlicko 5 (přírodou dějinami současnosti)


Chráněná krajinná oblast Orlické hory (dále jen CHKO) byla vyhlášena 28. prosince 1969 na ploše 200 km2. Její ochranný režim je stanoven tak, aby bylo dosaženo souladu mezi přírodními a krajinnými hodnotami a mezi požadavky hospodaření.

Nejcennější části oblasti jsou maloplošná chráněná území, kde je omezena až zcela vyloučena hospodářská činnost.

Maloplošná chráněná území představují zbytky přirozené přírody, která se u nás zachovala v místech nepříliš hospodářsky využívaných. Protože člověk na území naší republiky hospodaří již několik tisíciletí, původní příroda byla již zcela zničena nebo alespoň pozměněna, naopak některé přírodovědecky bohaté biotopy vznikly přímo činností člověka. Například květnaté horské louky v Orlických horách před příchodem člověka nebyly. Světlomilné luční druhy přežívaly jednotlivě na okrajích rašelinišf, v říčních údolích nebo na pasekách po polomech. Teprve když člověk vyklučil lesy a začal pravidelně sklízet takto vzniklé bezlesé plochy, nastal prudký rozmach a šíření lučních druhů. Upolíny, vstavače, rosnatka, tučnice a další dnes již vzácné rostliny byly na horských loukách běžné. Louky se udržovaly pravidelným kosením nebo spásáním a promyšleným odvodněním se chránily před přílišným zamokřením.

V posledních letech však slovo louka bylo změněno za výraz „trvalý travní porost"-porost několika druhů trav, bez květnatých širokolistých bylin. Trvalý travní porost se musí po několika letech obnovovat, zatímco louky bez velké údržby vydržely několik století, protože mezi půdou a lučním porostem byla vytvořena rovnováha.

Právě tyto květnaté louky jsou ze zemědělsky využívaných ploch nejcennější. Tvoří plynulou řadu lučních společenstev závislých na výšce hladiny spodní vody od nejsušších krátkostébelných luk přes mokřady až po rašeliniště. Aby všechna tato luční maloplošná chráněná území zůstala zachována ve stavu, jaký nám vytvořili předkové a jak je příroda stabilizovala, je nutno tyto plochy pravidelně kosit a udržovat stupeň zamokření tak, jak odpovídá společenství druhů vytvořeném na dané lokalitě. Na těchto plochách se nesmí používat žádné prostředky chemické ochrany rostlin ani chemická hnojiva.

Naopak drobná rašeliniště, i když nejsou typickým biotopem pro Orlické hory, počítáme mezi nejpřirozenější území. Vyskytují se ojediněle, a protože neměla nikdy hospodářský význam, nedošlo k jejich význačnějšímu poškození, pokud ovšem nebyla záměrně odvodněna. V některých případech jsou tato malá území ohrožena náletem okolních dřevin. Význam rašeliniště je především v uchování rostlin a živočichů vázaných na bezlesé rašeliny, kteří zde přežívají od poslední doby ledové. Jediným zásahem k udržení rašeliništ je podle potřeby jejich umělé odlesňování.

Lesní porosty doznaly velkých změn již v minulých stoletích. Původní, převážně jedlobukové lesy byly vykáceny, neboť již od 16. století se odtud vyváželo dřevo a značně stoupla jeho spotřeba pro místní manufaktury (vápenky, sklárny, papírny). Obnova lesů byla prováděna převážně smrkem, který je v Orlických horách původní jen v nejvyšších partiích. Tak se lesy s přirozenou skladbou dřevin zachovaly jen v místech, kde bylo dřevo nekvalitní (vrcholové partie), nebo tam, kde si již někdejší majitelé panství povšimli nutnosti některé porosty zachovat (Bukačka od roku 1885, Černý důl 1899). Za maloplošná chráněná území se vyhlašují ty části lesa, které mají složení stromového i bylinného patra téměř stejné jako bylo před příchodem člověka, i když v těchto porostech člověk hospodařil. Zachovalost prostředí lze dokladovat na výstkytu hmyzu a stavu bylinného patra. Maloplošná chráněná území na hřebeni jsou silně omezena působením imisí.

Jiná situace je u geologických přírodních výtvorů. Jejich narušení může nastat jen násilným zásahem (těžbou v kamenolomech).

Zájem státní ochrany přírody je chránit co nejrozmanitější přírodní společenstva.

Nejhodnotnější zbytky zachovalých biotopů a přírodních výtvorů (geologické útvary, stromy) jsou dnes chráněny jako ukázky někdejší přírody Orlických hor a zároveň jako útočiště vzácných druhů rostlin a živočichů, kteří v ostatní hospodářsky využívané krajině již nejsou schopny přežívat. Dříve převládal názor, že tyto plochy je nutno ponechat přirozenému vývoji bez jakýchkoliv zásahů. Tento názor se však ukázal mylný. Ve většině maloplošných chráněných územích mohl znamenat zánik nejcennějších částí přírody. Vycházíme-li z předpokladu, že téměř všechna území byla více či méně ovlivněna činností člověka, musíme bezpodmínečně v této činnosti pokračovat. I ta největší chráněná území jsou natolik malá, že je ovlivňuje okolní intenzívně obhospodařované území. Některá maloplošná chráněná území vlivem imisí jsou natolik oslabena, že jen velkým úsilím a značnými zásahy se mohou zachránit jejich přírodní hodnoty. Na místech, kde jsou tyto vlivy menší je snaha vytvořit útočiště těch nejohroženějších rostlin a živočichů. Tím se stávají základem pro ochranu genofondu Orlických hor.

Mimo vyhlášených maloplošných chráněných území (státních přírodních rezervací - SPR, chráněná naleziště - CHN, a chráněné přírodní výtvory - CHPV) je v CHKO 31 dalších přírodovědeckých území, které jsou zařazeny do seznamu evidovaných lokalit.

Ochrana ohrožených druhů rostlin a živočichů vyžaduje hodně práce, a proto je nutné, aby se návštěvníci Orlických hor chovali ukázněně v souladu s návštěvním řádem CHKO. 

Z brožury Maloplošná chráněná území CHKO Orlické hory 1988