Krystalinikum

Novoměstské

Postavení a vývoj novoměstského krystalinika dosud označovaného jako novoměstské fylity bylo podstatně objasněno pracemi Domečky a Opletala (1972, 1977) a Opletala et al. (1980). Olešnicko – uhřínovské nasunutí odděluje na SV novoměstské krystalinikum od nadložní stroňské skupiny orlicko-kladského krystalinika.

Nasunutí je dobře sledovatelné od Olešnice v Orlických horách až k Rokytnici a Mladkovu. V úseku od Pastvin k uzávěru klenbovité struktury orlicko-kladského krystalinika u Štítů náleží krystaliniku novoměstskému pouze úzký pruh krystalinika lemovaný na JZ zábřežským krystalinikem. To pokračuje dále i k JZ do podloží české křídové pánve. Zde zatím nemají kvarcity a fylity vystupující v ojedinělých výchozech u Týniště nad Orlicí (Vyhnanice) stratigrafické a regionální zařazení jasné.

Již dříve byla zdůrazňována litologická, stratigrafická i metamorfní souvislost novoměstského a zábřežského krystalinika. Obě jednotky i jednotky další, především letovické krystaIinikum, byly spojovány v jedinou zábřežskou sérii v širším slova smyslu (Mísař 1963). Také Domečka a Opletal (1977) a Opletal et al. (1980) mluví o jediné novoměstsko-zábřežské sérii.

Přes nepochybné úzké vertikální i laterální faciální vztahy obou krystalinik je rozdílná litologie dostatečným kritériem pro odlišování novoměstského a zábřežského krystalinika.

Novoměstské krystalinikum se rozděluje na spodní souvrství v padstatě monotónního charakteru s hojně zastaupenými biotiticko-muskovitickými a chloriticko-muskovitickými fylity a svrchní souvrství s páskovanými metadrobami a páskovanými metapelity.

Metamorfně se obě souvrství vzájemně neliší. V obou souvrstvích se uplatnil mocný bazický vulkanismus (epidotické amfibolity a zoisit-amfibolické břidlice). Nápadné světlé polohy v metabazitech i fylitech jsou interpretovány jako metakeratofyry. Kadomská progresívní regionální metamorfóza novoměstské série dosáhla maximálně granátové zóny, běžnčjší jsou však metamorfní asociace zóny chloritové a biotitové.

Stupeň metamorfózy klesá směrern k JZ do podloží křídy. Uvedeným metamorfním podmínkám odpovídá i vznik minerálních asociací metabazitů s běžným chloritem a epidotem, metakeratofyrů s albitem a chloritem a porfyroidů s křemenem, albitem, světlou slídou a draselným živcem.

Podobně jako v orlicko-kladském krystaliniku proběhly i v novoměstském krystalianiku retrográdní přeměny v podmínkách zelených břidlic. Do závěru tahoto procesu (patrně již paleozoického stáří) spadají intruze některých granitoidních masívů.

Granitoidní masívy novoměstského krystalinika jsou pozdnč orogenniho až poorogenního charakteru. Náleží jednomu :nagmatickéínu cyklu, stáří v rozpětí 360-390 miliónů let. Novohrádecký masív je tvořen leukokrátním albitickým granodioritem (Dudek a Fediuk 1954; Domečka a Opletal 1972). Textury hornin masívu se mění v závislosti na protažení masívu ve směru SZ-JV a podle vzdálenosti od okrajů. 

Podle tektonického styku mezi stroňskou skupinou a novoměstským krystalinikem proniká olešnický masív, jenž je výběžkem kudowského masívuna územi Polska. Složení jeho bazičtější facie odpovídá granodioritům až tonalitům, mladší granitům až granodioritům. Zlomy směru V-Z je masív rozdělen na tři dosti samostatné části. Novohrádecký a olešnický masív maji svůj ekvivalent v litickém masívu vycházejícím na povrch v údolí Orlice a Zdobnice.

Intruzívní postmetamorfní bazickou horninou je gabro Špičáku u Deštné a u Pěčína. V prvém případě jde o gabrodiority až diority odpovídající starším a také bazičtějším facíím granitoidního magmatismu novoměstského krystalinika. Zajímavé jsou kontakty gabra s amfibolity u Pěčína, kde vznikly hrubozrnné gabroamfibolity. Postmetamorfní žilné horniny patří ke skupině granodioritových porfyrů a porfyritů leukokrátních granodioritů a také do skupiny lamprofyrů (Němec 1975).

Tektonický styl novoměstského krystalinika odpovídá jednoduché vrásové stavbě. Osy megavrás mají v z. části jednotky směry V-Z, směrem k J se stáčejí do směru zhruba SZ-JV a jsou v podstatě paralelní s okrajem orlicko-kladského krystalinika. V jádru dílčí antiklinály u Rychnova nad Kněžnou (Domečka a Opletal 1977) vystupuje zábřežské krystalinikum. Vrásové osy a lineace tohoto typu jsou patrné v sousedním orlicko-kladském krystaliniku pouze na určitých místech (Fajst 1976). Oproti tomu postihují vrásové osy třetího typu ve směru V-Z jak novoměstské, tak orlicko-kladské krystalinikum.