V hájence nad Olešnicí nastoupil nový mladý hajný. Lesy okolo byly husté a neschůdné, samý výmol, místy stráva až k pasu a k hranicím odtamtud jen skok.

Chodil po Olešnici s očima otevřenýma, služba neslužba, chodil lesem věčně v noci i v létě, když bylo teplo, nejednou pod smrčkem v dolíku přespal.

Jednou večer, asi tak po desáté hodině, loudal se lesem a zapadl do vysoké trávy, ztratil se v ní jako v moři. Najednou před sebou spatřil něco, nad čím se mu zatajil dech.

Na malé planince, kde byla tráva pečlivě udupaná, hořel ohníček a kolem něho sedělo pět malinkých človíčků. Tak malých, že kdyby je člověk vzal na dlaň všechny najednou, ani by je necítil. Oblečeni byli po lesácku, všechno na nich bylo zelené, až na vousy, ty měli bílé, dlouhé, zatočené kolem pasu jako opasky.

Hajný hned poznal, že tihle mužíčkové jsou lesní trpaslíci. Jeden z nich začal mluvit o lesních zvířátkách – zajíčcích, liškách, ale i o houbách a lesních plodech. Rozdělili si úkoly, aby zjistili, jak to s tím vším v lese vypadá, a rozběhli se po okolí.

Druhý den se opět sešli, aby si řekli, co viděli. Zjistili, že roste hodně hub, ale že houbaři dělají v lese škody, že rozdupávají houby. Je třeba viníky potrestat. Ten trpaslík, co měl na starosti houby, se moc zlobil, vytáhl černou hůlku, třikrát s ní zamával nad hlavou, zaklel všechny houby v lese, aby se schovaly. Jen to dořekl, ozvala se lesem velká rána, vichřici ohýbala stromy a v místě, kde do té doby seděli lesní trpaslíci, vyšlehl vysoký červený plamen.

Trpaslíci zmizeli, ale od té doby v tom lese houby nerostly a lidé si to tom kusu lesa zvykli říkat, že je prašivý.