A ještě jeden dodatek o našem městečku. První osídlenci měli naše městečko opět opustit. Z našich sousedních českých vsí, především z Dobřan, které v té době nebyly nevýznamné se u nás usídlilo pět rodin. (Klar, Stonner, VVondrejz a 2 Stonjekové). Tato některá, příjmení se u nás vyskytují dodnes. Roku 1503 bylo naše městečko již známé jako smíšeně mluvící horská vesnice (městečko). Desetiletí se tu při veřejných jednáních, bohoslužbách a i v okolí mluvilo česky, později tu převažovala němčina. Protože tehdy patřila Olešnice k Frymburskému panství a byla na prastaré cestě z Opočna přes Frymburk a Levín, táhly v uplynulém století zdejším krajem opětovně válečné hordy, které loupily a plundrovaly. Jestli husité, kteří obléhali r.1425 Frymburk zde také zůstali, je nám neznámo. 20.5.1633 táhlo Olešnicí ve směru na Levín pět kumpanií florentských rytířů a Colloredo-Wallesteinské regimenty. Když Švédové dobyli a zničili Frymburk, přišli 27.6.1639 proti proudu Olešenky do Olešnice, která zatím byla uchráněna největších pohrom. Drancovali každý dům a nakonec založili požár. Při něm mnoho domů padlo za oběť. Potom nepřítel táhnul dál proti proudu. Hraniční přechod do Slezska (na Číhalce) bránil houf ozbrojenců. Nastal krátký, ale prudký boj, při kterém velitel Švédú a několik jeho lidí padlo. Osamocený hrob s dřevěným křížem nám označoval místo posledního odpočinku tohoto velitele. Dnes nalezneme na tomto místě kříž kamenný zvaný 'Švédský'. V roce 1718 bylo 0lešnici uděleno právo soudnictví a na náměstí byl postaven pranýř. V té době byl na náměstí umístěn i barokní misijní kříž. Pečeť z té doby (která byla při drancování zachráněna) nesla nápis: "STADTL GÜSSIEBLER INSIEGL 1710". Ve slezských válkách, přestávkou trvající v letech 1740-1763 měla Olešnice ležící na slezské hranici mnoho útrap. Opakovaně byli obyvatelé odváděni jako rukojmí. Drahota a nemoci doprovázející každou válku nevynechaly ani nás. Roku 1772 zemřelo více než 100 lidí. Po roce 1763 byla Olešnice hraničním místem, proto obdržela hraniční stráž, která byla pod vedením jistého poručíka z náměstí. Nedaleko hraničního přechodu "Černý kříž" stála hraniční zátarasa, kterou tvořila uzamčená řetězová závora. Lidově se jí tenkrát říkalo "die alte Aufsicht" (stará dozorna). Dne 5.9.1799 přišel do Olešnice císař Josef II. z Kronstadtu (dnes Orlické Záhoří), kde se účastnil mše. Byl doprovázen generály Wurmserem a Brownem a dalšími důstojníky. Na náměstí si odpočinul, napil se ze zdejšího pramene (dnes kašny) vody a pojedl chléb s tvarohem. Byli mu též představeni významní občané obce. Také se zde seznámil se synem zdejšího měšťana Obsta. Tento mladík se mu zalíbil tak, že ho s dovolením jeho otce vzal s sebou. Vystudoval vojenský ústav a stal se dělostřeleckým důstojníkem. Jako major navštěvoval své rodiště a zemřel v hodnosti plukovníka. Pro zvýšení příjmů propůjčil císař našemu městečku právo pálení lihovin bez daní. Pálení se konalo v domě č.110/St, kterému se říkalo "Kneipa". Když císař pokračoval v cestě do Josefova, setkal se se ženou z Olešnice jménem Elisabeth Stonner, která nabízela lněné plátno. Za hodně peněz si od ní také jeden kus plátna zakoupil.

Čas napoleonských válek r.1792-1815 tvrdě zasáhl i naše rodiště. Stále byli povoláváni noví vojáci a počet obyvatel tak klesal. Další oddíly vojska se tu usazovaly a procházely obcí, čímž nastal nucený odvod potravin a lidé museli vypomoci i tahouny. Když r.1813 pruské a ruské oddíly táhly na sousední Levín, projíždělo Olešnicí vícero oddílů, mimo jiné i oddíl těžkého ruského dělostřelectva. Utábořily se v Kutelském údolí a potom táhly dál do Nového Města nad Metují. Protože cesta na Polom přes Červený kopec byla příkrá, postavily tzv "Knüppelweg" (cestu složenou z dřevěných polen). Zbytky těchto polen se našly v zemi, když se stavěla cesta na Polom. Rok 1847 přinesl malou úrodu. Následkem toho nastal hlad a drahota. Např. chléb se v té době pekl z otrub a brambor, sbíral se prach z podlah mlýnů a jedly se květy jetele a šťovík. Jeden "Strich" obilí se platil 30fl (Gulden). Brzo po válce Pruska s Rakouskem, roku z 1866, se ukázaly první nepřátelské předvoje. Jeden oddíl pruské armády táhl skrz blízký Levín a vedlejší oddíly přišly do Olešnice přes Černý kříž. Dožadovaly se jídla, piva, krmiva pro koně a spřežení, a pak, když táhly dál, další je následovaly. Po bojích u Náchoda, České Skalice a Hradce Králového vracely se lehce zranění vojáci přes Olešnici zpět. Když válka končila, proudily pruské oddíly zase zpátky, ale přinesly k nám nevítaného hosta - choleru. Té padlo za oběť 30 občanů Olešnice. Jaké hrůzy ale přinesly našemu městečku obě světové války. Němým svědkem 1. světové války byl válečný pískovcový pomník, který byl odkryt 26.8.1928. Zhotovil jej trutnovský sochař Emil Schwantner. Všichni, kdo jej spatřili, v něm viděli umělecké dílo. Vážil 75 metrických centů a na kašnu byl tažen šesti koňmi. Na přední straně představoval smrt, jak nese prapor a drží se za ruku se dvěma vojáky, kterým se podlamují kolena. Na zadní straně byli dva k útoku nabíhající vojáci. Sousoší stálo na podstavci ve středu kašny zhotovené z granitu. Na třech bronzových tabulích byla jména 88 padlých. Olešničtí nelitovali peněz, aby postavili svým padlým synům pomník, což je sotva kde k nalezení v naší domovině. Už několik dní po 8.5.1945 Češi pomník shodili a rozbili. Těžké byly i oběti 2.světové války, která si od nás vyžádala 91 mužů, kteří se již nevrátili z války a 11 jich v bolestech nevinně zemřelo v rukách partyzánů.