Hlavním odvětvím však zůstávalo hospodářství. I když se zde větší selské dvory nenacházely a když, tak jen ojediněle, přesto pracovali všichni majitelé zemědělských pozemků na tom, aby byl každý kousek země i na příkrých svazích využit ke zvýšení výnosu. Přesto půda v mnoha případech nedávala tolik, aby uživila rodiny a ty mohly tak pokrýt své životní potřeby. Tak viděli malohospodáři zejména v zimním období nutnost sednout si za stav a příst. I členové jejich rodin se museli pilně chopit vedlejších prací, aby si zajistili vedlejší příjem. Nebylo výjimkou, že ve světnici těchto malohospodářů stály dva nebo až tři stavy, což svědčilo o velké snaze zažehnat nouzi, neboť zde ještě nebyli žádní průmysloví podnikatelé, kteří by opatřovali pracovní místa. Nedaleko říšské hranice položené slezské lázně Kudowa a Dušníky potřebovaly v měsících svého největšího provozu větší počet pracovních sil, a tak tam nacházely olešnické ženy práci jako kuchařky, pokojské, ale i jako pradleny, což bylo dobře placené zaměstnání. Muži tu nacházeli práci jako zedníci, tesaři, nádeníci, sluhové, domovníci a pod. Tato pracovní místa bývala zamluvená. V zimě pak seděli všichni tito "hraničníci" zase za svými stavy. Některé ženy nosily do Dušníků v dřevěných putnách slepičí vejce, neboť tam za ně dobře platili, a tak měly opět vyplácející se vedlejší příjem. Tyto "Bottaweiber", jak jim říkali, byly většinou z horní Olešnice a vejce nevykupovaly jenom v místě, ale zde bydlící kupec Ignatz Czerný jezdil se svým spřežením na týdenní trhy do Dobrušky, a tak tam nakupoval vejce nejen pro svůj vlastní obchod, ale i pro tyto ženy. Ty si pak pro vejce chodily do jeho obchodu a každé vejce prosvítily svíčkou, aby mohly dodávat jen nezávadné zboží. Z horní Olešnice šly se svými plnými putelemi na rakouskou celnici na náměstí, pak pokračovaly na pruskou celnici v Kutlu a odtud šly hraniční cestou po pruské straně přes Panský vrch k Černému kříži a potom dolů do Dušníků. To znamenalo okliku 9-10 km. Tyto ženy však byly i poněkud vychytralé a pašovaly odtamtud sacharin (umělé sladidlo) a přinášely ho určitým osobám.

Začátkem 1. světové války měly tyto romantické přechody zřejmě přestat. Státní hranice však lákala k pašování vždy a naši olešenští se tomu nezdráhali. V krizových časech bylo překračování hranice dokonce na vzestupu, neboť přinášelo pašerákům často viditelný vedlejší příjem, ale bylo také jako koníčkem. Nepřinášely se jen věci z druhé strany, ale nosily se i od nás, tak jak to zrovna bylo potřebné. Ne každému mladistvému bylo dopřáno vyučit se řemeslu, neboť dříve vybírali mistři od rodičů učňů peněžní příplatek. Pokud nebyli v dobré finanční situaci, učňovská doba se o rok prodloužila. Kdo se žádného vyučení nechopil, musel si vydělávat jako pomocník v hospodářství, domácnosti, nebo jako nádeník. Také děti neměly žádný volný čas a musely dle svých sil vypomoci jak v hospodářství, tak i v domácím průmyslu, např. tkaním, pletením vlněných věcí, vyšíváním apod. V létě to znamenalo sbírat v lese dřevo, trhat lesní plody, sbírat houby, a to vše nejen pro domácí potřebu, ale i na prodej, neboť každý vydělaný peníz zmírnil jejich nouzi. Pohled do minulosti nám ukazuje, jak těžký měli naši předci život. V olešnické křestní matrice z roku 1777 jsou psána povolání rodičů, a tak se dozvídáme, že to byl např. uhlíř, výrobce lžic, vařeček, talířů, mís, ale také sběrač kmínu. Toto zboží bylo na trakařích vezeno až do Breslau, dnešní Wroclavi. Již brzo se u nás pak zavedlo lnářství, u kterého našlo mnoho obyvatel své zaměstnání. Skoro každý rolník stavěl na lnu, který se potom zde i zpracovával. Bílení pláten se provádělo na trávnících při domech. Ještě dnes říkáme údolí v horní Olešnici Bělidlo (Bleiche). Zpočátku se zhotovovala jen hrubá lněná plátna, později už i jemnější. Když nastala výroba bavlněného zboží, které bylo lacinější, vytlačilo lněný průmysl do pozadí. Z turecké vlny se zhotovovaly hezké, ale drahé tkaniny, z příze a ovčí vlny pak látka zvaná Mezulan, která se zhotovovala v zelené a fialkově modré barvě. Uplatnění nacházela pro dámské šaty, později se předl pouze hrubý Kattun. Hotové zboží se dopravovalo po ose do Vídně, Prahy a na Moravu do bývalého města Konitz.

Mlynář, krejčí a obuvník bylo řemeslnické společenstvo, kdežto tkalce zastupovalo družstvo. Tkalci obdrželi výsadu, že bez jejich schválení nesmějí být přijímáni žádní učni z okolních míst, nesměli dát vyučit žádné tovaryše a ani se tu bez svolení nesměli usadit žádní mistři. Prapory těchto tří cechů měly své místo i v kostele. Tím, že byly poměrně velké, musely být při procesích Božího těla neseny pěti muži, neboť z vnější strany praporové tyče byly přidělány ještě další čtyři. Po přelomu století byly tyto prapory stolařem Antonem Tenzerem, který pocházel ze Šedivin dopraveny do vídeňského muzea. Sám Tenzer byl ve Vídni velkopodnikatelem. Po desetiletí žili naši tkalci v bídě a strádání, a ani svou bezmeznou pílí nedospěli k žádným světským statkům. Proto mnoho mladých mužů opustilo svůj domov, který je nemohl uživit. Zaměstnání pak nacházeli ve větších provozovnách v Regensdorfu u Kladska, na Broumovsku a Liberecku. Mnoho z nich se svojí pílí a šikovností vypracovalo na tkalcovské a sálové mistry. Po vyhnání našli opět práci ve svém oboru a mohli si brzo svůj finanční stav vylepšit. Kvůli vzestupnému výkonu mechanických stavů doznali drobní tkalci velkou bídu. Protože pro mnoho z nich to byl jediný výdělek a pro některé nutný vedlejší výdělek. Překupníci byli nuceni z těchto důvodů vyplácet za kusové zboží nízké ceny. Ruční tkalci však museli ke škrobení používat nejlepší pšeničnou mouku. Sami museli žít o bramborách. K přípravám nebyli používáni jen lidé starší, nýbrž i děti školou povinné. V hodně tkalcovských rodinách se u tkaní muž se ženou střídali až pozdě do noci. Před 1. světovou válkou nechala jedna zahraniční firma postavit ruční tkalcovské stavy na plyšové hedvábí. Před tím než se mohlo na těchto stavech tkát, byli. zaučeni mladí lidé z domu č.6/U. Tkadlec musel mít dobrý zrak a jemné ruce, aby mohl dobře zacházet s černými a tmavomodrými hedvábnými nitěmi. První světová válka však nechala tuto větev ručního tkaní zaniknout.