Olešnická elektrárna vznikla roku 1910. Byla vestavěna do mlýna (získaná dříve zámečníkem Stonnerem) a byla poháněna dvěma turbinami. V časech, kdy byla o vodu nouze, byl použit dieselmotor, aby byla vyrovnána kapacita. Toto podnikání financovala nově založená společnost. Tím pádem byla skoro celá Olešnice zásobena elektrickým proudem. Nadzemní vedení zásobovalo také část Polomu a Sedloňova. Prvními podnikateli, kteří ve svých domech poháněli stavy elektrickým motorem byli Ignatz Stonjek (4 stavy) a Josef Utz (2 stavy). Jiní podnikatelé šli pak stejnou cestou. Když vypukla 1. světová válka, začal chybět materiál, a tak se venkovní el. vedení nemohlo udržovat ve stavu, jaký by to vyžadovalo, a proto šla společnost do konkurzu. Centrálu získal Franz Seibert a vlivné osobnosti se za něho zaručily. Začátkem třicátých let vybudovaly východočeské elektr. závody nadzemní vedení až do Olešnice, tím pádem se centrála musela zlikvidovat, protože vyráběla jen stejnosměrný proud, což neodpovídalo právním předpisům. Centrála v domě č.31/St přešla do vlastnictví Čecha Balcara z N.Města n. Met. Koncem roku 1938 získal tento dům do vlastnictví truhlář Friedrich Kossek a zařídil tam truhlářství. Zde pracoval až do odsunu. (Dnes je majitelem Vítězslav Novotný). Nezkrotnou sílu Olešenky bohaté na vodu s četnými přítoky využívali již první osadníci ke svým službám.

Do konce 19. a začátkem 20. století bylo již v provozu několik mlýnů a pil, ze kterých se postupem času staly též tkalcovny. V horní Olešnici to byl mlýn v domě č.43/0. Tento byl v roce 1900 Wilhelmem Schintagem přestavěn na tkalcovnu. Další z mlýnů měnil v posledních letech své majitele (byli to Vogel, Schmidt, Joh, Czerny Anton) a tento mlýn byl též mechanickou tkalcovnou. Ačkoliv mlecí zařízení tohoto mlýna nebylo úplně dokončeno, až do r. 1945 bylo dobře udržováno. Vodní síla mlýna majitele Czerného, dům č.73/0 sloužila skoro až do začátku 2. světové války nejen k pohonu mlecímu, ale kolem r. 1900 také jako tkalcovna majitele Josefa Czerného. Kolem roku 1910 získal dům č.113/0 Čech Bek z Borové. Byl to poslední dům v Bělidle. Ještě před r. 1900 stála v blízkostí tohoto domu pila. Vodní právo však patřilo převážně domu č.113/0. Bek nechal postavit vodní kolo a šest stavů. Z důvodu zadlužení spáchal sebevraždu oběšením v blízkém mladém lese Kozích Hřbetů. Závod převzal opět jeden Bek, ten však během 1. světové války zemřel. Jeho nástupcem se stal Franz Balcar. V roce 1939 převzal vlastnictví jeden obchodník s textilem z lázní Kudowa. Schwarzův, nebo také zvaný Netíkův mlýn získal před r.1900 Adolf Soumar. V tomto mlýně zřídil první olešnickou mechanickou tkalcovnu a zvětšil ji přístavbou. Podnikalo se tam déle než 30 let se 100 stavy, pak se dostali do dražby. Dalším kupcem byl Ludwig Bubeníček, který prodal lokomobilu a provozovnu zmenšil. Pro svou příslušnost k jinému národu musel v r. 1939 svůj majetek podstoupit Karlu Preichertovi. V jeho rukách zůstal až do vystěhování.

Kinzlův mlýn dům č.25/U koupil po 1. světové válce Čech Maršík. Nechal vystavět tkalcovnu a v ní 70 stavů, které byly poháněny dvěma turbinami. Ale i tato provozovna přišla po málo letech do dražby. Získal ji sedlák z Černčic a pronajal ji Johannu Semarakovi z Červeného Kostelce. Roku 1939 přešla na firmu Benedict Schroll a synové z Broumova-Olivětína. Mimo těchto mlýnů byly vodní silou poháněny ještě tři pily. První byla v Bělidle a druhá nedaleko centrály. Několik let nebyla v provozu a teprve Friedrich Kossek - mistr stolařský, když měl dostatečnou zásobu dřeva, ji dal opět do provozu. Třetí pila byla u Schwarz-Netikova mlýna, později tkalcovny Soumar. Před rokem 1914 pracovalo v Olešnici 140 stavů. Soumar jich měl 100, Schintag 12, Schimdt 10, Czerny 6 , Stonjek 4, Utz 2. V přístavbě na centrále běželo 12 stavů firmy Soumar. Když přestal tkát, ve tkaní pokračoval krajan ze Sedloňova jménem Neugebauer. Měl 12 stavů, ale i on to vzdal a tento provoz skončil. Potom trvalo téměř rok, než se zde mohlo opět začít pracovat. Uprostřed dvacátých let postavil Josef Utz č.l34/0 dům se sálem (tkalcovnou). Tam zařídil šest stavů, které poháněl vodní silou. Při konkurzu firmy Soumar získal stavení č.139/St s bývalými kancelářemi a zásilkovými a přípravnými místnostmi. Kancelářské místnosti použil jako obývací, a protože tam bylo vodní kolo, poháněl svých 10 stavů vodou.

Jeho usedlost v horní Olešnici zakoupil Josef Pohner. Provoz Ignatze Stonjeka č.84/St koupil Adolf Pohner. Stonjekův syn Franz zřídil v domě č.148/St tkalcovnu se 4 stavy na vodní pohon. Přistěhovaný Čech Nechutný získal dům č.88/St a vystavěl na jeho pozemku tkalcovnu s l6 stavy. Před 10.10.1938 však veškeré stavy vyvezl do vnitrozemí Čech. Prázdnou provozovnu získal obchodník s textiliemi, Berlíňan Vilhelm Gröger, který měl jinak své bydliště v Rokytnici. Provoz Wenzela Wolfa musel být v krátké době také pro zadlužení zastaven. Další provozovna Benedikta Schramma také skončila, protože po uzavření centrály neměl už žádný elektrický proud a nadzemní vedení horní Olešnice ho nezařadilo mezi odběratele. Wenzel Winkler se musel tkaní vzdát, protože měl málo tkalcovských znalostí. Bubeníček musel svou provozovnu též zrušit, neboť Semerák odtransportoval svoji lokomobilu i několik stavů. Takže v říjnu r. 1938 zůstalo v činnosti pouze 208 stavů. Teprve po druhé světové válce se počet stavů opět zvýšil o 136 ks. Stavy měli Marschík-Semerák 70, Nechutný 14, Utz Josef 10, Pohner Josef 6, Obst Josef, Skop Anton a Stonjek Franz 4, Stwrtetschka Anton a Wenzel Wolf po 3, Dubánek Adolf, Dusílek Josef, Rotzmann Anton, Staratschek Karl, Schramm Benedikt , Winkler Adolf, Wolf Eduard a Wondrejz Adolf po 2 stavech. Jako hnací síly jim sloužil vodní pohon, benzinové a elektrické motory, ale i lokomobily. Až do října 1938 se vyráběly pouze bavlněné látky a to nejčastěji pestré, čárkované a kostkované ve spojitosti se lnem. Pro mnohostranné vzorování však musela být na těchto stavech přimontována čidla, která v případě přetržení nití stroj zastavila. Toto zařízení měly především tkalcovny Soumara, Schintaga a Utze. Ale také ruční tkalci vyráběli hladké kostkované látky na strojích značky Jaquard.

Ruční tkadlena Hoffmannová pracovala v domě č.117/0 se šesti barvami a každý prohoz musela počítat. Aby se stroje Jaquard mohly nainstalovat nad současné stavy, většinou se musely probourat nízké stropy, aby se dosáhlo patřičné výšky. Na jaře roku 1938 nastal bojkot českých podnikatelů vůči německým tkalcům. Německé velkofarmy, které vyráběly lněnou přízi a tkalcovny Kluge v Trutnově-Hor. Městě, jakož i přádelny a tkalcovny Schroll v Broumově-Olivětíně, byly z jistých míst na tento bojkot upozorněny a vyzvány zasadit se o to německé tkalce zaměstnat. Firma Kluge se zkontaktovala za pomoci krajana Josefa Schintaga s firmou Ludwig Müller v Novém Městě nad Metují, a tak již v krátké době došly první příze a tkalci zase přišli k práci a chlebu. Že se za malé tkalce krajan Schintag tak neohrožené zasadil mu nemůžeme být dost vděčni. Musel počítat s tím, že když vyjde najevo, že pomáhal svým krajanům závislým na firmě Müller, okamžitě ho propustí. Tato firma byla jejich chlebodárcem. Už před 10.10. začaly chodit dodávky z celé ČSR. Nyní zaměstnali velkopodnikatelé řemeslníky, práce byla racionalizovaná a příprava buď zcela odpadla, nebo byla ulehčena.

Protože firma Kluger měla výrobu čistě lněného zboží, odmítala předávání bavlněných přízí tkalcům. Proto zařídila firma Schroll v Olešnici vlastní oddělení domácí práce. Vedoucím se stal krajan Josef Schintag. Firma Schroll koupila tkalcovnu Semerák, a tak tam opět po roční odluce začala výroba. Karl Reichert převzal tkalcovnu Bubeníček, takže nezaměstnaní tkalci našli znovu pevný výdělek. Výroba tkanin, která běžela až do r.1938 byla z určitých důvodů udržována. Tkalci zpracovávali namísto dřívějších lněných přízí příze bavlněné. Jen ojediněle se tkalo na šíři 150 cm, a to prostěradla se lnem. Schroll, Reichert a Schintag vyráběli své zboží až do roku 1945. Utz, nástupce Balcara a Zeipelta vyráběl zboží na vlastní účet, zbylí byli za svoji práci placeni jako zaměstnanci. Po roce 1938 pracovalo pro oddělení "domácí práce" 24 ručních tkalců. Aby byli sociálně pojištěni, psalo se odvedené dílo střídavě na manžela i manželku. Krajanu Schintágovi podléhaly obce od Olešnice až po Deštné (včetně). Zbylý díl horních Orlických hor podléhal Hubertu Hoffmannovi v Kačerově. Ten byl zaměstnán jako mezimistr domácích prací berlínské firmy Gröger. Po začátku 2. světové války se jedna tkalcovna po druhé zastavila. Po vyhnání mlčely i poslední stavy a jako cenná kořist putovaly do vnitra Čech. Bylo jich přes 200 ks. V pozdějších letech si však někteří tkalci stavy opět obstarali a ještě několik let tkalcovali. Počet stavů, které byly odvezeny: Schroll 70, Reichert 40, Schintag 15, Berliner 14, Czerny Anton a Utz po 10 stavech.